V této kapitole budeme umisťovat texty reflektující fenomény umění a (nejen) umělecké imaginace. Umění může podstatným způsobem přispívat k tomu, jak současný člověk chápe nejen sám sebe, ale i druhé a skutečnost obecně – to vše v určité dějinné situaci. Do jisté míry snad platí, že nám umění poskytuje poznání právě těch oblastí skutečnosti, které jsou objektivním způsobem nepoznatelné. Když se vědecká touha po poznání ztrácí v nepřehledném množství kompendií zaměřených na detail, může náš hlad po porozumění uspokojit umění. K tomu, aby mělo umění tuto pozitivní roli, je však nutné najít si k němu cestu. To znamená přemýšlet o něm, reflektovat jej.
Fantasie je specifickým rysem umění. Pomocí fantazie nahlížíme nejen to, co je, ale také to, co by mohlo nebo (ne)mělo být. Umělecké objevování skrytých možností není bezúčelné, protože nám pomáhá orientovat se ve skutečnosti, která přesahuje oblast pouze pasivních daností (fakt). Metoda fantazijního objevování skutečnosti je aplikovatelná i v neumělecké sféře. Ve všech oblastech života může pomoci překonat ustrnulé vzorců myšlení, jednání a cítění.
Podle filosofa L. Hejdánka je umění jiným způsobem poznání a vedle filosofie je pro člověka nenahraditelné a nezastupitelné. „Ve velkém umění se pro člověka otevírá skutečnost. Umění v pravém slova smyslu je současně demystifikující a revoluční, neboť uvádí člověka z představ a předsudků o skutečnosti do samé skutečnosti a její pravdy“.[1]
V úvodu k Hejdánkově knize O umění se praví: „ … umění má podle L. Hejdánka moc měnit náš pohled na svět, měnit svět i nás samé. Otevírá našemu pohledu bránu ke skutečnosti, k tomu, co je živé, proměnlivé a křehké, k tomu, co je a co ještě není. Dokáže odvrátit náš zrak od předem jasně definovaného, jistého a spočítatelného, od toho, co nám myšlení předkládá jako hotové a jasné. Umění nás vytrhává z běžného a každodenního a vybízí k aktivní účasti na novém. Zve nás do svého vnitřního světa a vyžaduje naši účast, náš dech, kterým máme dílu vdechnout život. Umělecké dílo chce naši krev, chce se stát krví z naší krve, tělem z našeho těla. Umožňuje nám stát se skutečně lidmi, získat lidský vztah k věcem i k ostatním. Nahlédnout svět jinak, nově a nepředmětně. Umění je otevřenou možností, cestou vedoucí od předmětného myšlení k myšlení nového typu.“[2]
[1] Srv. L. Hejdánek, Setkání a odstup, str. 109.
[2] Srv. L. Hejdánek, O umění, str. 8.