Kap. II: Víra a reflexe víry

V této kapitole budeme umísťovat texty, které se snaží osvětlit fenomén víry a zpřístupnit tak současnému člověku kořeny evropské kultury: hebrejskou a křesťanskou víru. Moderní člověk si většinou klade otázku náboženství jako takového, které následně odmítá nebo přijímá. Víra je chápána jako součást náboženství, resp. je ztotožněna s vyznáním víry.

Je však zapotřebí, abychom se naučili chápat ještě jiný rozměr víry – ten, který předchází náboženství a může proto náboženství rovněž přetrvat. Čtěme pozorně Starý a Nový zákon: zatímco víra je v centru starozákonního příběhu i Ježíšova poselství, o náboženství ve smyslu vnějšího dodržování rituálů se mluví jen zřídka a často v opozici vůči živé víře, kterou nelze uzavřít do formulek jakéhokoli vyznání. V každém případě lze kořeny chápání víry jako ne-náboženského, obecně lidského jevu spatřovat právě v hebrejské a křesťanské tradici.

Zjištění, že víra předchází náboženství, přitom neuráží člověka náboženského a obohacuje ateisty. Zatímco člověk náboženský si bude lépe vědom toho, z čeho náboženství vychází, ateista může víru objevit jako zcela nový rozměr života. Člověk náboženský i ateista pak mohou bez předsudků reflektovat smysl víry jako takové a objevovat různé skryté podoby víry.  

Úvodním textem je „Reflexe víry ve Starém zákoně“ filosofa Ladislava Hejdánka.1

  1. L. Hejdánek, „Reflexe víry ve Starém zákoně“, in: Filosofie a víra, Praha 1999, str. 202-217.