V této kapitole budeme umísťovat texty, které se snaží osvětlit fenomén víry a zpřístupnit tak současnému člověku kořeny evropské kultury: hebrejskou a křesťanskou víru. Moderní člověk si většinou klade otázku náboženství jako takového, které následně odmítá nebo přijímá. Víra je chápána jako součást náboženství, resp. je ztotožněna s vyznáním víry.
Je však zapotřebí, abychom se naučili chápat ještě jiný rozměr víry – ten, který předchází náboženství a může proto náboženství rovněž přetrvat. Čtěme pozorně Starý a Nový zákon: zatímco víra je v centru starozákonního příběhu i Ježíšova poselství, o náboženství ve smyslu vnějšího dodržování rituálů se mluví jen zřídka a často v opozici vůči živé víře, kterou nelze uzavřít do formulek jakéhokoli vyznání. V každém případě lze kořeny chápání víry jako ne-náboženského, obecně lidského jevu spatřovat právě v hebrejské a křesťanské tradici.
Zjištění, že víra předchází náboženství, přitom neuráží člověka náboženského a obohacuje ateisty. Zatímco člověk náboženský si bude lépe vědom toho, z čeho náboženství vychází, ateista může víru objevit jako zcela nový rozměr života. Člověk náboženský i ateista pak mohou bez předsudků reflektovat smysl víry jako takové a objevovat různé skryté podoby víry.
Texty:
- L. Hejdánek: „Reflexe víry ve Starém zákoně“
- V. Němec: „Filosofie, víra a reflexe víry“