Petr Jíra: Poznámky k motivu péče o duši u Jana Patočky

1.

Motiv „péče o duši“ u Patočky je spojen s kontextem úvah o „duchovní krizi Evropy“. Evropa není útvar na prvním místě politický nebo geografický, nýbrž duchovní. Chceme-li zjistit, co je Evropa, musíme hledat její duchovní a kulturní kořeny (Reale). Podle Patočky je tím hlavním nosným pilířem duchovní Evropy motiv „péče o duši“: Evropa vznikla z tohoto motivu a zanikla (upadla) proto, že na něj zapomněla, tj. že je schopna realizovat jej pouze v úpadkové formě. Jinak řečeno, Evropu nedefinují politické dohody ani aktuální hranice, nýbrž určitý životní rozvrh, určitý typ „lidství“ – a ten se ocitl v hluboké krizi.

Duchovnost evropského člověka je definována „péčí o duši“. Pojem péče o duši shrnuje revoluci, kterou do sebeporozumění člověka přinesla vznikající řecká filosofie. Ve starověkém světě existovalo velmi pokročilé vědecké poznání mj. v oboru matematiky a astronomie (Egypt, Babylón). Řecká filosofie při svém vzniku nepřinesla zprvu vůbec nic věcně nového, v některých ohledech je dokonce její poznání zaostalejší než egyptské nebo babylonské. Přinesla však něco úplně jiného a vlastně důležitějšího: pojetí svobodného bádání, tj. životní formy, kde badatel zodpovídá za to, co objevil, a je schopen a ochoten hájit své objevy i proti tradičnímu náboženskému pojetí světa. Egyptský matematik naproti tomu velmi mnoho zná, zná ovšem jen pro praktické účely, které jsou předem určené tradičním náboženským pojetím světa a společnosti. Řekové objevili „život ze svobodného rozumu“ (Husserl), v němž to, co vlastním rozumem nahlížíme, je jediným kriteriem pravdy i toho, jak žít.

„Život ze svobodného rozumu“ a popření tradice nevedou ovšem k anarchii a popření základů společenského soužití, alespoň ne ihned. U myslitelů „péče o duše“ (Démokrita a Platóna) nacházíme ve skutečnosti velmi silné mravní zásady, jen zde člověk není odpovědný něčemu vnějšímu, nýbrž sám sobě – jako nejpřísnějšímu soudci. Např. Démokritos říká: „Nesluší se o nic více konat zlé, nedoví-li se o tom nikdo, než dovědí-li se o tom všichni lidé.“ Platón tutéž myšlenku rozvede v podobenství o prstenu neviditelnosti (tzv. Gygův prsten), který by nám umožňoval páchat zločiny, o kterých by se nikdo nedozvěděl a za které bychom nemohli být potrestáni. Chtěli bychom být spravedliví i v případě, že bychom směli beztrestně dělat všechno? Platón se domníval, že člověk by v této zkoušce neobstál – tedy pokud již nezačal vědomě pečovat o svoji duši.

Tato vnitřní přísnost, která je v antice s péčí o duši spojena, měla dvojí odlišnou motivaci. O duši je třeba pečovat kvůli tomu, abychom mohli dosáhnout poznání, nebo kvůli tomu, abychom mohli morálně formovat sami sebe. První variantu představuje v Patočkově výkladu Démokritos. Duše může být, podobně jako tělo, v dobrém, nebo ve špatném stavu. Duše ve špatném stavu je jako špinavé zrcadlo, které nemůže zobrazovat skutečnost. Proto musí být duše „čistá“. Duše v tomto pojetí je instancí, která zodpovídá za poznání věcí. Odlišné pojetí nalézal Patočka u Platóna. Duše je jádrem člověka, které je odpovědné za to, jaký způsob života vede. Cílem péče o duši není poznání věcí, nýbrž morálně-praktické formování vlastního života.

Zjednodušeně lze říci, že platónská morální péče o duši převládala ve středověku a v renesanci, od vzniku novověké vědy v 17. století převládá démokritovská varianta péče o duši. Problém ovšem je, že tato na poznání věcí zaměřená péče o duši ponechána sama sobě upadá a degeneruje. Brzy se vytrácí její vnitřní přísnost, namísto poznávání věcí nastupuje ideál ovládání věcí a za „vědění“ začne být považováno pouze to, čím lze účinně měnit a ovládat věci a lidi. Cílem již není vědění, nýbrž aplikace vědění, technika. Jakousi ironií dějin tak začíná věda opět sloužit něčemu vnějšímu, ne ovšem již náboženství, nýbrž „lidstvu“, „pokroku“, politickým ideologiím a nakonec ekonomickému růstu. Současná věda je natolik určována zvnějšku, že si stěží udržuje poslední povědomí o tom, že bádání je možné jedině jako svobodné bádání. Univerzity ztrácejí poslední zbytky svoji autonomie a namísto nich jsou zakládány ústavy pro výchovu elitních vědců, ve kterých obrovský kapitál zajistí samostatnost bádání, veden kalkulací, že jedině tak lze dosáhnout nových a opět zpeněžitelných objevů (K. Liesmann).

Podle Patočky byla ovšem jistá chyba už u Démokrita. Démokritos neuchopil totiž sám „život ze svobodného rozumu“, protože se nechal svést touhou po poznatcích, které jsou v takovém životě objevovány. Ty jsou však vzhledem k němu již něčím vnějším. Vlastní a prvotní skutečností nejsou výsledky bádání, nýbrž životní forma, která je vytváří. „Pohyb myšlení“, jak říká Patočka.

Patočka se tudíž domníval, že vlastní duchovní jádro Evropy je hlubší než jeho vnější projevy v podobě vědy, techniky a s nimi související mocí. A že toto platónské duchovní jádro je třeba obnovit proto, aby bylo možné řešit problémy globálního světa, tj. světa, ve kterém již proti sobě nestojí dva dědicové vnější moci Evropy (USA a SSSR), nýbrž kde existuje větší množství mocenských subjektů, které vědu a techniku spojují se svou duchovní tradicí, a kde proto nebezpečí konfliktu je mnohem větší, než v době studené války. Patočka v roce 1972 předpokládal, že Sovětský svaz již nebude vážným mocenským konkurentem USA, současně však předvídal, že pád východního bloku nebude znamenat uklidnění napětí ve světě, nýbrž naopak jeho vystupňování. Snaha odhalit platónskou péči o duši jako původní jádro duchovní Evropy je pokusem najít jakýsi korektiv k vědě a technice, kterými již Evropa ke globální válce přispěla.

2.

„Duše“ je ovšem něco velmi archaického, a proto těžko přístupného. Duše nepatří pod kompetenci moderní vědy. Novověká filosofie a osvícenství opakují, že pojem duše je „temný“, že je třeba jej nahradit pojmem „mysl“, který je naopak jistý a dokázaný jako první nepochybný počátek vědění (myslím, tedy jsem). V jistém smyslu je to pravda. Duše je temná, nesamozřejmá a těžko poznatelná. Nelze ji zachytit stejně jako mysl – (karteziánským) pohledem do sebe. Právem lze bádání o duši vyřadit ze solidního vědeckého bádání, včetně toho psychologického. Alespoň v novověku. Autor první nauky o duši Platón byl ovšem jiného názoru. Duši zkoumá a péči o duši považuje za nejdůležitější životní cíl člověka, který chce být na výši svého lidství.

Je zajímavé, že ani Platón neprovede žádnou věcnou analýzu duše, ani duši nikde přímo nedefinuje. Respektive duši definuje pouze takovým záhadným způsobem, kterému moderní psychologie vůbec nerozumí: duše je to, co má příčinu svého pohybu samo v sobě. Kromě toho Platón vytváří spoustu obrazů a metafor duše. Platónovu přístupu můžeme rozumět takto: duše je instance, která v každém z nás rozhoduje o způsobu života, který vedeme, my jsme obrazně řečeno na životní cestě, na které máme za sebou i před sebou řadu křižovatek, na kterých jsme o sobě rozhodli a rozhodneme. Duši nemůžeme uchopit přímo, najednou, neboť je celkovým životním pohybem, který nelze v úplnosti zachytit v přítomnosti. Platón proto vynalezne takovou zvláštní nevědeckou metodu: duši nám přibližuje pomocí obrazů a přirovnání. Postupuje jako literát, nebo lépe řečeno: moderní literatura postupuje jako Platón a rovněž vytváří obrazy duše. Zůstává tak de facto poslední oblastí, ve které jsou pro moderního člověka přístupné zkušenosti duše. V dalším postupu se pokusíme doplnit některé moderní literární obrazy duše několika Platónovými obrazy a vytvořit tak alespoň elementární porozumění pro jinak nesmírně komplikované téma.

Představme si spolu s Karlem Čapkem starého člověka, který zakusí „strašně silný a jistý pocit smrti“ (305) a rozhodne se proto uspořádat ne již své věci, nýbrž svůj život, udělat poslední účet, totiž účet ze svého života. Co vlastně byl můj život, byl dobrý či nikoli? Na tuto otázku se pokusí najít odpověď napsáním vlastního životopisu. Při psaní však narazí na nečekané potíže s uchopením svého předmětu, vlastního života. Když se ze své vlastní perspektivy pokouší líčit skromné události svého života, objevují se v něm hlasy, které tytéž události chtějí líčit jinak. Na každou objevenou pravdu se objeví vnitřní námitka, která ji považuje někdy za lež, jindy za zamlčení podstatných a nehodících se okolností. Vypravěč dospívá nakonec k tomu, že není tou první perspektivou, kterou se zprvu domníval být, že není tvořen jedním jednoduchým Já, nýbrž celým zástupem osob, které se perou o to, aby platily momentálně jako první Já, tj. vedly celý pochodující sbor všech ostatních Já, které nemají zrovna to štěstí vést. Všechny vnitřní osoby jsou: 1. V neustálém pohybu, pochodu. 2. Ve vzájemném zápase, případně shodě. Některé vnitřní osoby se navzájem dobře shodnou, vytvářejí spolu aliance, jiné si naopak nemohou přijít na oči – a všechny vnitřní osoby se vyhýbají osobě nejtajnější, spodnímu proudu života, což je jakýsi zvrhle chtivý neomezený a na nic se neohlížející proud (platónsky řečeno: žádostivost).

Namísto popisu jednoduchého života tak vypravěč dospěl k poměrně chaotickému obrazu vnitřního dění. Je však nucen si přiznat, že jednoduché Já byla fikce, která mu pouze ulehčovala život. S tímto poznáním vytuší také problém vnitřního života: jak se dají všechny ty pochodující osoby poskládat do jednoho života?

Ve skutečnosti je situace dramatičtější, než jak ji líčí Karel Čapek. Jeho hrdina nepoznal opravdu palčivý vnitřní konflikt, a tak na konci života nalézá život sice složitý, v zásadě však dobrý. Tragičtější zkušenost duše nalezneme v románu Obraz Doriana Graye od Oscara Wilda. Autor vychází z prostého myšlenkového pokusu: co kdyby existoval jakýsi náš obraz, do kterého se promítá každý náš špatný skutek, každé naše podlehnutí sobectví a slepé honbě za požitky? Aby takový obraz zvnějšnil a učinil viditelným, vytvoří postavu Doriana Graye, mladíka, který přestane stárnout tehdy, když vznikne jeho portrét, jenž stárne za něj. Gray je v podobné situaci, jako kdyby vlastnil prsten neviditelnosti, díky svému společenskému postavení a nevinné tváři může páchat beztrestně takřka vše, co si usmyslí. Ovšem s jednou výhradou: jeho portrét, který pečlivě ukrývá na půdě, odráží každou jeho nízkost jako ošklivou vrásku či jizvu. Ten podivný portrét není ničím jiným než viditelnou duší. Dorian má zároveň to štěstí či smůlu, že může čas od času spatřit svoji duši na svém živém a vyvíjejícím se portrétu. Pozná tudíž velmi dobře, jak na tom skutečně je: že za nestárnoucím půvabným zevnějškem se skrývá ohyzdné jádro, neboť svoji duši prodal ne snad ďáblu, nýbrž honbě za požitky. Svoji zkušenost duše shrnuje do slov: „Duše je strašlivá skutečnost. Dá se koupit, prodat, směnit. Dá se zahubit, nebo povznést k dokonalosti. Každý z nás má v sobě duši. Vím to.“ (252)

Platónova péče o duši obsahuje všechny tyto zkušenosti duše. Duše je vnitřní mnohostí. Platón přirovnává duši ne pouze k celému zástupu pochodujících lidí, nýbrž rovnou k obci. Duše je jako samosprávné město, ve kterém existují strany, spory a pře. Obraz obce má zviditelnit to, co se děje uvnitř člověka, promítnout vnitřní dění navenek. V Platónově obci existují tři společenské třídy: filosofové mají za úkol poznávat a vládnout, strážci zodpovídají za obranu obce a výrobci za produkci uspokojující všechny potřeby. Filosofové mají vládnout, protože mají porozumění pro život obce jako celku, protože jsou schopni vidět, jakými opatřeními směřuje obec k úpadku a jakými k vzestupu. Strážci jsou v jistém smyslu klíčovou částí obce, neboť poskytují nejen obranu před nepřáteli v případě nouze, nýbrž zároveň jsou z nich vybíráni filosofové, kteří budou obci vládnout. Teprve ovšem po dlouhém životě v roli strážců, ve kterém prokážou odvahu v nasazení vlastního života. Třída výrobců je nezbytná, musí ovšem podléhat vedení strážců a vládců, jinak by směřovala k neomezené výrobě a k neomezenému stupňování potřeb.

Toto však není obraz toho, jak by měla být uspořádána obec, nýbrž na prvním místě obraz uspořádání duše, kde každé společenské třídě odpovídá určitá složka duše. Třídě vládců filosofů odpovídá rozum, který ovšem musí obrazně řečeno projít výcvikem strážce, musí si osvojit odvahu a vnitřní angažovanost, která jde za hranice lpění na životě. Třídě strážců odpovídá „srdnatost“ duše (to je nepříliš výstižný Novotného překlad řeckého slova thymos), která je částí klíčovou, protože ona to je, která musí „vychovávat“ i rozum. Spolu s Patočkou lze tuto střední část duše popsat jako složku, která se zaměřuje na obranu toho, co považujeme za naše „vlastní“. Vyskytuje se již u zvířete a dítěte jako agresivní obrana vlastního teritoria, vlastního světa. Je ovšem nezbytná i pro zralého a rozumového člověka. Osmdesátiletý Masaryk jednou řekl, že kdyby jej chtěl někdo přepadnout a zabít, že by snad vytrhl cihlu ze zdi a tou pachatele utloukl – protože by bylo lepší, aby zemřel ten, ve kterém vznikl špatný úmysl. Třídě výrobců odpovídá v duši žádostivost, která nemá smysl pro mez, hranice, který jí musí být dodán rozumem a odvahou.

Obraz obce vychází ze dvou možných stavů obce: 1. V obci může vládnout rozbroj jednotlivých tříd a stavů, taková obec je nezdravá, není schopná obrany a nutně zaniká. 2. Obec může dosáhnout stavu vnitřní harmonie, kdy jednotlivé třídy občanů spolupracují ve prospěch zdaru celku. Tyto dvě možnosti má i individuální duše: vnitřní svár a vnitřní harmonii. Obraz obce ukazuje i to, že duši nelze „zduchovnit“, zbavit potřeb a tělesnosti. Představa zduchovnělého individua je stejně nesmyslná jako představa zduchovnělé obce.

Duše je jakýsi vnitřní pochod (Čapek). Duše se dá zahubit, nebo povznést k dokonalosti (Wilde). Pohyb duše může mít dvojí opačný směr. Patočka říká: k povznesení a k úpadku, nahoru a dolů. Směr „nahoru“ je směr k vědomí mezí, hranic. Směr „dolů“ k bezmeznosti, k neurčitosti. Čapkův hrdina popisuje svoji tajnou a temnou část (tj. žádostivost) jako „chaos bez vedení a jména“ (428). Marcel Proust přirovnává člověka žijícího honbou za požitky k vodě, „která teče podle svahu, jaký se jí nabídne“, k rybě „bez paměti a reflexů, která dokud bude žít ve svém akváriu, narazí stokrát za den na skleněnou stěnu a bude ji pořád považovat za vodu.“ Proti životní beztvarosti staví člověka nějak určitého, nedokonalého, ale schopného zdokonalení (269).

3.

Evropský člověk je podle Patočky ten, kdo v péči o duši spojuje odvahu s nahlédnutím. Patočka věřil, že péčí o vlastní duši pečuje jedinec současně o obec, že jeho duševní pohyb se nějak do stavu obce nakonec promítne. Je možné na tyto myšlenky dnes navázat? Péče o duši chce být jakýmsi zobecnitelným základem evropského humanismu. Není to původně náboženský motiv. Snad proto by mohl být vhodně spojen se všemi náboženstvími i s ateismem. Současně není bez významu, že Evropan není definován místem narození, nýbrž péčí o duši.

Literatura:

Tématu péče o duši a Evropy je věnován celý druhý svazek Patočkových sebraných spisů a část třetího svazku:

Patočka, J.: Péče o duši II. Oikúmené, Praha 1999.
Patočka, J.: Péče o duši III, Oikúmené, Praha 2002.
Na Patočkovu otázku po Evropě navazuje italský filosof G. Reale v knize Kulturní a duchovní kořeny Evropy, CDK Brno 2005.
Karel Čapek: Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, Praha 1956.
Oscar Wilde: Cantervilské strašidlo a jiné prózy, Praha 1965.
Marcel Proust: Hledání ztraceného času I, Praha 1979.