Kap. III: Víra a reflexe víry

Třetí kapitola naší „Knihy“ je věnována tématu – „víra a reflexe víry“, jejímž úvodním textem je „Reflexe víry ve Starém zákoně“ filosofa Ladislava Hejdánka.1

Současný člověk, pokud není věřící, má ke slovům „víra“, „Bůh“ a „Hospodin“ více než rezervovaný přístup a často si tato slova spojuje s dějinami křesťanství, které měly i své velmi stinné stránky. Ale měli bychom si uvědomit, že křesťanství zachránilo a spojilo dvě tradice, na kterých vyrostly dějiny Evropy a ze kterých dodnes žijeme, tedy „hebrejskou víru“ a „řeckou filosofii“.

Pokusme se proto bez předpojatosti porozumět, v čem spočívá jeden z kořenů evropské kultury, kterým je hebrejská víra. L. Hejdánek říká ve svém textu: „sta­rým Izraelcům lze přiznat objev víry, tj. nahlé­dnutí víry jakož­to fenom­énu a její odlišení v důležitých aspektech od toho, proti čemu byla nej­ostřeji a nejzá­sadněji v napětí a v konfliktu, ba v ne­smiřitelném zápase (a tím byl mýtus a obecná religiozita).“2 A k vyrovnání se s mýtem a mytickým způsobem myšlení pak dodává: „Evropská myšlenková i prakticky životní tradice se odtrhla od mýtu dvojím způsobem resp. dvojí cestou. Je velkou otázkou, zda každá z těchto cest sama, izolována od té druhé, by byla schopna dovést člověka tam, kam se v evropské kultuře a civilizaci až do dneška dostal (a to jak v pozitivech, tak v negati­ve­ch). Řecký zápas s mýtem byl vybojován především na frontě co nejrigidněj­šího od­bourání narativity, přinejmenším pak jejího naprostého vypuzení z vě­deckého myšlení. (Patočka svým důrazem na matematizaci sice problém zjednodušu­je, ale v prvním přístupu přece jen vystihuje.) Vcelku lze říci, že tento řecký zápas byl hlubokým, ale neuvěřitelně produktivním omylem. Naproti tomu izrael­ský zápas nebyl tak triumfálně sebevědomý, ale zato mnohem radikálnější a v důsledku toho i světodějnější. Vnější prostředky narativity si ponechal a vyu­žil je ke svým cílům, ale napadl to, co je samým jádrem mýtu a my­tické orien­tace, totiž ar­che­typy.”3 Jedná se především o objev dějinného času a o motiv „exodu“, kde Abrahamův exodus je jakýsi „anti-archetyp“.4

„Neznámo vždy nové, nikdy se neopakující, a přece předznamenané zaslíbením – to je obraz života z víry, života orientovaného vírou.“5 Víra představuje obrat životní právě tak jako myšlenkový. „Pro lidský život je důležité, je-li založen na myšlení pravém nebo nepravém, na myšlení dobrého nebo zlého. Ale izraelské tradici je vzdálen novověký předsudek, že člověku je jeho vlastní myšlení tím nejbližším, že o něm vše podstatné ví nebo může vědět. Jen Bůh zná hloubky našeho myšlení, a protože to je většinou zlé, nechá je buď zmizet ‚v tentýž den‘,6 anebo naopak nechá to zlé dopadnout na lidské hlavy jako ‚ovoce myšlení jejich‘.7 Každý člověk je vyzýván, aby opustil svá myšlení – a to ovšem není možné učinit, dokud je nepozná. Odtud i výzva (kterou snad můžeme generalizovat), aby ‚zvěděl myšlení srdce svého‘.8 A tu není jiné cesty, než otevřít se pohledu a poznání samotného Hospodina, který ‚rozumí myšlení lidskému zdaleka‘.9 Jak je vidět, nacházíme tu jak výzvu k odstupu od myšlení od sebe, tak výzvu k otevřenosti vůči světlu pravdy, a pak zejména výzvu k obratu od myšlení nepravého a myšlení marnosti k myšlení pravému a spravedlivému, k myšlení o pokoji10 a ne o trápení.“11

A svůj text L. Hejdánek zakončuje výzvou: „Víra již nyní žije prav­dou, která přichází z budoucnosti. … A naše myšlení je voláno k připravenosti: to rozhodující ne­závisí sice na nás, ale až bude třeba, musí být naše lampy pohotové a náš olej po ruce. Pravda osloví, když osloví, a mlčí, když mlčí. Podmínkou naší připra­venosti k slyšení je však důkladná vzdělanost, tj. zabydlenost a zdomác­nělost v tom světě a v té kultuře, do které jsme byli postaveni, a zároveň o­chota v kte­ré­koli chvíli nechat vše staré za sebou, nedržet se křečovitě minu­los­ti a nechat vést svůj zrak, aby uviděl to nové a v jeho světle i to staré v nové perspektivě.”12

  1. L. Hejdánek, „Reflexe víry ve Starém zákoně“, in: Filosofie a víra, Praha 1999, str. 202-217.
  2. Tamt., str. 203-204.
  3. Tamt., str. 208-209.
  4. Srv. tamt., str. 214.
  5. Tamt., str. 214.
  6. Bible kralická, Ž 146,4.
  7. Tamt., Jr 6,19.
  8. Tamt., Da 2,30.
  9. Tamt., Ž 139,2.
  10. Srv. Jr 29,11-13.
  11. L. Hejdánek, „Reflexe víry ve Starém zákoně“, in: Filosofie a víra, str. 215.
  12. Tamt., str. 216-217.