Filosofický průvodce současným světem

Proč dnes číst Fischerovu Krizi demokracie?

Demokracii bychom neměli chápat jako něco daného a hotového. Tvrzení, že tomu bude již třicet let, co u nás „máme“ demokracii, je zavádějící. Měli bychom spíše říci, že již třicet let o demokracii usilujeme, nebo spíše měli bychom usilovat. Ve skutečnosti jsme spíše svědky pohodlnosti a lenosti v myšlení, které se spokojí s pojetím demokracie jako daného stavu.

Měli bychom si klást otázku, jestli je naše tzv. demokracie skutečně demokratická a v čem vlastně demokracie spočívá. Pochybovat o demokratičnosti tzv. demokratického režimu nás učil již Masaryk, který prohlásil: máme sice demokracii, nikoli však demokraty. Tzn.: demokracie, které jsme dosáhli, je prázdná, pouze formální. Masarykovy výroky se citují často, méně se domýšlejí. S Masarykem je to však také ošidné, sám rozhodně nebyl v období první republiky kritikem režimu, jehož byl hlavním představitelem a symbolem.1 To byl úkol pro jeho následovníky. Těch se však nedostávalo. Alespoň podle názoru filosofa J. L. Fischera (1894-1973), který napsal, že chybou intelektuálů první republiky je, že dluh vůči Masarykovi splácejí úctou, nikoli prací, tj. kritickou reflexí demokracie.2

Každý režim, včetně toho tzv. demokratického, má tendenci obhajovat sám sebe. Kromě toho se úkol kritické revize demokracie znesnadňuje specifickou historickou situací, totiž tím, že společenská změna spojená s koncem první světové války a vznikem samostatného státu je zprvu vnímána s euforickým nadšením. Podobná byla ostatně situace po roce 1989. Kdo tehdy stál o kritickou revizi liberální demokracie a kapitalismu? Pokud se k novému režimu někdo stavěl kriticky, byl prohlášen za zahořklého, případně byl proti němu použit jiný druh pseudoargumentu. Takový byl osud např. filosofa Karla Kosíka. V izolaci se ocitl rovněž Karel Kryl, jehož písně o budovatelském nadšení devadesátých let se dočkaly uznání teprve nedávno.

J. L. Fischer nepodlehl euforii a od samého počátku zastával k novému režimu konzistentní postoj, který později shrnul v knize Krize demokracie (1933). Za své postoje si vysloužil mj. služební přeložení z Prahy do provinční Olomouce. Byl, můžeme říci, disidentem první republiky.

Fischer nekritizoval demokracii z pozice nedemokratické, nýbrž z pozice radikálně demokratické.3 Fischer neodmítal tehdejší režim proto, že byl demokratický, nýbrž proto, že nebyl demokratický dostatečně. Jednoduše řečeno, od začátku šlo o demokracii příliš formální, o demokracii povrchní, pouze nominální.

Fischer svoji analýzu krize demokracie provádí v kontextu kritiky fašismu a sovětského komunismu.4 Fischer chápal fašismus a komunismus jako reakce na krizi liberální demokracie a její hospodářské formy, kapitalismu. Prvním bodem je tedy kritika liberální demokracie. Kde jsou slabiny liberální demokracie, které je třeba opravit, aby se z ní nevyvinuly nedemokratické společenské formy? Fischer nezůstává u pouhé kritiky a podává rovněž pozitivní program nového společenského uspořádání. Fischer vytváří utopickou vizi uspořádání společnosti, které nazývá „skladebnou demokracií“.

Dnes se na jeho počínání můžeme dívat se sympatií. Za nejškodlivější dogma současnosti lze považovat názor, že k současnému společenskému uspořádání neexistuje alternativa. Podle Fischera, a shoduje se v tom s řadou současných autorů, naopak musíme budovat utopické alternativy stávajícího společenského řádu. Fischerova koncepce skladebné demokracie však není projektem ideální společnosti ve stylu Baconovy Atlantidy nebo Utopie Thomase Mora. Skladebná demokracie je konkrétním návrhem toho, jak by měla vypadat společnost organizovaná na prohloubených demokratických principech. Nikoli tedy ideální společnost umístěná v jakémsi bezčasí izolovaného ostrova, nýbrž dynamická společnost založená na demokratickém programu svobody individua.

Jde tedy o projekt prohloubené, radikalizované demokracie. Nepleťme si však Fischerovo pojetí s dnešními hesly o přímé demokracii – součástí Fischerova plánu na prohloubení demokracie je sice větší participace občanů, nicméně základní premisou jeho filosofie je odmítnutí toho pojetí, podle něhož demokracie spočívá v mechanickém součtu hlasů a demokratické je to, na čem se shodne většina.5

Tento text má být připomenutím Fischerovy analýzy krize demokracie, nikoli jejím hlubším výkladem, který by si Fischer určitě zasloužil. Pro názornost alespoň připomeneme několik inspirativních momentů z Fischerova výkladu.

Začněme samotným vymezení tématu knihy.6 Pokud bychom první dva odstavce Fischerovy knihy jazykově upravili podle dnešního úzu, patrně nikdo by neuhodl, že nebyly napsány dnes. Shrňme Fischerova tvrzení:

    1. Dnešní demokraté nechápou a nechtějí pochopit především jednu věc: že by demokracie mohla být v krizi. Jejich myšlení se omezuje na stereotypní srovnávání demokratických režimů s nedemokratickými. Výsledkem je pevné přesvědčení, že demokracie z tohoto srovnání musí vyjít vítězně.
    2. Tomuto závěru však odporuje poznání, že demokracie ztrácí příznivce nejen v širokých masách, nýbrž i mezi inteligencí. Tento vývoj se především stoupencům demokracie zdá naprosto nepochopitelný.
    3. Výsledkem je skutečnost, že společnost směřuje někam mimo hranice a koleje vytvořené předchozí politickou tradicí, tedy také mimo tradici demokratickou. Stojíme tváří tvář hrozbě, že demokracie se stane minulostí.
    4. Úpadku demokracie nezabrání žádná mocenská opatření, nýbrž jen odstranění příčin, které jej přivodily. To předpokládá, že tyto příčiny budou vyšetřeny. Odhalit tyto příčiny je úkole knihy Krize demokracie.

Dnes jsme samozřejmě v jiné dějinné situaci. Fischerův rozbor by nás však mohl intelektuálně probudit. Dnes jsou síly, které ohrožují demokracii, bezpochyby odlišné. Také dnes však platí, že pokud budeme chápat demokracii jako neměnnou danost, kterou budeme stereotypně stavět proti obrazům nedemokratických režimů, můžeme se s úkolem zachránit ohroženou demokracii tragicky minout. V duchu J. L. Fischera můžeme říci, že demokracie je především ohrožena zevnitř, a to deficitem myšlení příznivců demokracie. Demokracie jako nejlepší ze špatných řešení, to je velmi špatný politický program.

Shrňme alespoň ve stručnosti Fischerovu analýzu krize demokracie a kapitalismu. Jako program demokracie chápe Fischer svobodu individua. Požadavek svobody individua pochází z raného novověku. Toto období Fischer nazývá „vzpoury proti řádu“. U objevu svobody individua ovšem nezůstane.

V druhém dějství dochází k tomu, co Fischer nazývá „vzpourou hmoty“. O tomto období se Fischer vyjadřuje metaforicky jako o epoše, v níž došlo k emancipaci kapitálu a strojů. Chce tím říci, že vývojová dynamika těchto veličin nabývá takových rozměrů, že se lidem vymyká z rukou. Spíše, než by lidé ovládali pohyb kapitálu a strojů, jsou spojeným pohybem obojího sami ovládáni.

Jedním z důsledků emancipace kapitálu a strojů je popření původního programu demokracie: svobody individua. Lépe řečeno, vývoj společnosti v novověku neumožňuje prohloubení svobody z pouze negativního principu (vzpoury proti něčemu) v pozitivní program svobody zahrnující dobrovolné přijetí povinnosti (svobody pro něco).

Společenským důsledkem vzpoury hmoty je autonomizace hospodářských zřetelů, které jsou vyvázány ze společenských vazeb, ačkoli by jim měly být podřízeny. Dochází k jakémusi zvláštnímu převrácení pořádku a podřízení všech aspektů ekonomickým zřetelům.

Nový společenský řád, který na těchto základech vznikl, je sice po stránce hospodářské velmi efektivní, z hlediska společenského jde však o chaos bez programu. Alespoň pokud za program nepokládáme „svobodu v chaosu“. Obhajoba demokracie za těchto podmínek je pouze prázdná, negativní, neúčinná. Není ji na čem postavit. Deklaratorní obhajoba demokratických principů je neúčinnou protiváhou vážných společenských a ekonomických problémů.

Co tedy máme dělat? Revize demokracie začíná tím, že se vrátíme k principu svobody a pokusíme se jej pochopit hlouběji. Paradigmatem svobody je Fischerovi tvůrčí svoboda. Tu lze chápat jen jako svobodu v řádu, jako život v řeholi přijaté dobrovolně. Přibližme si vázanou tvůrčí svobodu na Fischerově oblíbeném příkladu gotické katedrály. Nový sloh by ve středověké Evropě nevznikl bez svobody od autorit, nicméně tvůrčí čin stavitele gotické katedrály spočívá v tvorbě řádu, jehož je katedrála symbolem a jemuž je rovněž tvůrčí jedinec dobrovolně podřízený.

Svobodu v plném smyslu slova chápe Fischer jako dobrovolně přijatou povinnost. Princip takto chápané svobody se musí aplikovat ve všech oblastech skutečnosti: v kulturní, sociální a hospodářské. Musí rovněž dojít k narovnání pořadí těchto oblastí (v uvedeném pořadí!). Způsobem, jakým k tomu má podle Fischera dojít, se v tomto textu již zabývat nemůžeme. Skončíme upozorněním, že svoboda ve smyslu dobrovolně přijatého závazku má být rovněž principem výroby, tj. mělo by za této podmínky docházet k posilování dělnické samosprávy.

  1. Masaryk byl intelektuálně na vrcholu dávno před vznikem první republiky (Sebevražda jako masový jev moderní civilizace, 1881; Moderní člověk a náboženství, 1896-98)
  2. J. L. Fischer: Zrcadlo doby, s. 9-10, Olomouc 1996
  3. Termín radikální demokracie chápeme v širším smyslu. Různé varianty teorie radikální demokracie se mohou v podstatných ohledech lišit. Fischer termín radikální demokracie nepoužíval. Uchylujeme se k termínu radikální demokracie, neboť Fischerův termín „skladebná demokracie“ nemá bez dalšího vysvětlení žádnou výpovědní hodnotu.
  4. Analýzu německého národního socialismu podal Fischer také v knize Třetí říše. Úvod do současné politické situace (1932), in: J. L. Fischer: Výbor z díla I, Olomouc 2007. Jde o skutečně do hloubky provedený kritický rozbor, o dodnes jednu z nejpronikavějších analýz fenoménu národního socialismu a hitlerismu. Možná překvapí, že Fischer ji napsal dříve, než se Hitler dostal k moci.
  5. Fischer kritizoval tzv. „mechanicko-kvantitativní“ kulturní prototyp, který považoval za typický výraz myšlení novověku. Toto myšlení pochází z novověké přírodovědy a postupně se uplatňuje rovněž ve společenském a ekonomickém uspořádání. Fischerova filosofie je snahou nahradit tento kulturní prototyp novým, „skladebným“ kulturním prototypem. Fischer je dnes aktuální mj. proto, že v éře globálního kapitalismu došlo k dalšímu vyhrocení a rozšíření tendencí mechanisticko-kvantitativního kulturního prototypu.
  6. J. L. Fischer: Krize demokracie, s. 3, Praha 2005